Projev předsedy Senátu Parlamentu České republiky Petra Pitharta, slavnost na Růžovém paloučku 5. července 1998

Odchody a návraty domov a svět

Růžový palouček - slova, sama o sobě navozující představu idylickou, snad až nasládlou, znamenají. právě pro nás všechno jiné než idylu, všechno jiné než sladkost. Je to místo hořkého loučení s vlastí, loučení exulantů, kteří pro svou víru, pro své přesvědčení odcházejí do svobodnějšího světa. Někteří na čas, jiní navždy. Co ovšem nikdo z nich neví, nemůže vědět, je právě to, zda na čas, anebo navždy. Nejistota tak neodmyslitelně patří k tomuto místu, k tomuto nedobrovolnému loučení. A patří k němu zpravidla také tichý závazek, slib působit ve svobodnějším světě pro změnu poměrů doma, tedy i pro možnost návratu.

Je nakonec dobře, že historická autenticita tohoto místa jako místa skutečného loučení konkrétních lidí ve skutečném čase není jednoznačně  doložená. Dává nám to možnost vnímat Růžový palouček jako symbolický prostor, upomínající na všechna místa loučení všech, kteří nedobrovolně opouštěli naši zem.

Nebylo jich málo a nevyháněla je pouze věrnost víře. Po tolerančním patentu to byla až porážka tzv. "Jara národů" v letech 1898-1849, která vyhnala první vlnu či spíše vlnku politických exulantů. 18. prosince 1919 odjíždí do Itálie Tomáš Garrigue Masaryk, v té době již rozhodnutý usilovat o samostatný stát. Jeho růžovým paloučkem bylo tehdy ještě pražské nádraží Franze Josefa, ale už Beneš prchá zakrátko přes zelenou hranici kdesi u Aše. Opuštění domova pak riskovali jednotlivě, po desítkách, ale i po stovkách a tisících naši vojáci v rakouských uniformách, budoucí legionáři, bezkterých by nejspíše nebylo samostatného státu.

Činili tak na mnoha místech všech front první světové války tím, že se nechávali zajmout, anebo přebíhali k nepříteli. I oni se museli rozhodnout, i oni na chvíli stanuli na jakémsi paloučku, byt kolem hvízdaly kulky. Kdybycentrální mocnosti ve válce zvítězily, nemohli by se tito velezrádci vrátit domů.

Když se přibližovala druhá světová válka, začali zemi opouštět naši spoluobčané, němečtí antifašisté - nezapomínejme na ně, také oni jsou našimi exulanty. Následoval zoufalý útěk malé části zdejších Židů, rovněž našich spoluobčanů, těch, kteří si dokázali představit nepředstavitelné. A vzápětí podruhé vlast opouštějí naši vojáci, odmítající se smířit s potupnou zradou a kapitulací - odcházejí často přes slovenskou hranici, do té doby jinak tak klidnou, sotva patrnou. Do exilu se pak všemi možnými i nemožnými prostředky dostávají politici: ještě Beneš odlétá letadlem z Ruzyně, ostatní už prchají jako štvanci.

Hned od konce druhé světové války se začíná schylovat k únoru 19h8. Opět odcházejí Židé, zklamaní nevlídným přijetím po návratu z pekla holocaustu. Mnozí Němci, kteří nemuseli, opouštějí zem, ve které. žili po staletí jejich předci, na protest proti použití principu kolektivní viny tím, že ji absurdně berou i na sebe, nevírané či vyreklamované. Někteří vnímaví lidé ani nevyčkají února a odcházejí na Západ. Po únoru nastává doslova masový exodus politických uprchlíků. Namísto Růžového paloučku se místem posledního rozloučení, na které už ale není čas, protože je slyšet štěkot psů a stzážci hranic se nerozpakují použít zbraň, nejčastěji stávají šumavské hvozdy. Země je obehnána ostnatým drátem, k němuž později přibude další plot, nabitý elektrickým proudem o vysokém napětí.

Po dalších dvaceti letech opouštějí zem opět statisíce. Růžovým paloučkem je. pro ně cokoli - letiště v kanadském Ganderu, slovinské hory, anebo také jadranské moře.

Růžový palouček, na kterém právě stojíme v tomto klidném koutě české země, nechC je tedy místem zástupným, upomínajícím na všechna místa loučení, roztroušená po celém širém světě, na pohnuté osudy lidí i na naše pohnuté dějiny.

K těmto dějinám nedobrovolné odchody ze země, zkrátka exil i emigrace neodmyslitelně patří. Exil vůbec patří k moderním dějinám - Amerika byla zrozena exilem, a jím a vůbec přistěhovalectvím je dosud obrozována. Američané jsou hrdí na to, že jsou zemí exulantů a emigrantů - muzeum přistěhovalectví na ostrůvku Ellis Island, před vjezdem do newyorského přístavu, je klíčem k pochopení Ameriky.

Tady, na tomto místě se, dejme tomu, loučili ti první. Ti, kteří se nevrátili. Na ty jsme vždy vzpomínali a vzpomínáme s úctou. Velkého exulanta Jana Amose a, jeho souputníky jsme všichni přijali nejen do svých myslí, ale i do svých srdcí. Komenský se ale nevrátil, ač o tom celý život snil a usiloval ze všech sil o změnu poměrů, aby se vrátit mohl. Nad hrobem v. Naardenu se dokážeme zastavit s pohnutím. Ano, odchod, loučení, slzy, které se tady kolem nás proměnily v trnité růže, to všechno nás velmi dojímá. S těmi ostatními, kteří se loučili na jiných růžových paloučcích, to už bylo a dosud je o .cosi složitější.

Co když se totiž ti exulanti vrátí? Co když tady chtějí žít, dostat se ke svému majetku, pracovat, mluvit do našich, tedy i do vlastních věcí? Anebo zůstat v cizině, ale podílet se na životě domova?

Prototypem problematického navrátivšího se exulanta je svatý Vojtěch. Tento náš první velký exulant a zároveň náš první velký Evropan odešel dokonce dvakrát'. Jednou se vrátil, ale byl .znovu shledán obtížným. Podruhé se vrátit už nemohl, ačkoli se k tomu s těžkou myslí znovu chystal, neboť jeho rod, Slavníkovci, byl mezitím vyvražděn.

První čistě političtí exulanti, třeba Josef Václav Frič či Vojtěch Náprstek, se~vrátili do relativně svobodných, ústavních poměrů a také proto, že jich byla hrstka, nesetkali se s většími obtížemi. Avšak už legionáři, kteří se domů vraceli přes půlku světa, trpěli vesměs pocitem nevděku: přišli pozdě a už na ně nezbylo, než ty příslovečně trafiky. To od té doby používáme tento obrat: "Nějaká trafika by se tam snad pro něj našla...". Masarykovy a Benešovy exilové zásluhy po celých dvacet zpochybňovala česká pravice ve sporu, který odboj, domácí či zahraniční, se více zasloužil o stát, ale navrátivší se exulant "Masaryk osvoboditel" a zakladatel státu byl všeobecně ctěn. Druhý odboj v čele s Benešem se vrátil také triumfálně, ale jen na necelé tři roky. Pod moskevským nátlakem odmítl spolupracovat s odbojem domácím a jeho nekomunistická část skončila vesměs špatně, často právě v novém exilu. Vojáci, aC bojovali na východě či na západě, byli vůbec první skupinou, proti které se systematicky zaměřila represe padesátých let - za všechny připomenu generála Fleliodora Píku. Politický exil byl na domácí scéně stále patrnější - prostřednictvím rozhlasových vysílaček a pašovaného čtení. Lidé jako Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid skutečně pak ovlivňovali myšlení a jednání řady z nás doma.

Listopadem 1989 padly všechny zdi, zátarasy, výjezdní doložky, devizové přísliby. Lidé jezdí sem a tam, slovo exil ztrácí aktuální smysl.

Jsou tu však exulanti.Téma "my a exulanti v roce 1998" patří podle mého názoru k nejbolavějším z těch, jež nás oslovují. My, co jsme zůstali doma a oni, kteří odešli nikoli proto, aby se navždy ztratili ve světě, aby se rozplynuli, asimilovali. Ale aby se jednou vrátili anebo aby s námi něco společně podnikali ze svých nových domovů.

Vyslovuji své hluboké přesvědčení, když.. řeknu, že jsme po listopadu 1989 naše exulanty, kteří se vraceli, anebo chtěli pomáhat, nepřijali. Ti se přitom nedomáhali funkcí, očekávali však, že se o jejich zkušenosti ze světa, o jejich kontakty, o jejich dovednosti a konec konců i o jejich investice budeme vůbec nějak zajímat, že je vyslechneme, že s nimi budeme chtít spolupracovat. Byli přece našimi lidmi ve světě - zatímco my jsme se tu pod důkladnou uzávěrou jako ve skleníku každodenně potýkali s banalitou normalizačních poměrů. Někteří z nich se domáhali vrácení občanství, majetku, který jim tu byl zabaven, přinejmenším bytů. Proč by se nedomáhali?

My jsme je však - na rozdíl od Poláků, Maďarů, Estonců, Litevců, Lotyšů, abych uvedl jen ty země, kde jsem se o tom přesvědčil osobně - nepřijali. Jejich nároky jsme vesměs odmítali a odmítáme. Je smutné, že se v tomto případě od okolních postkomunistických zemí lišíme podobně,  jako se lišili naši komunisté od těch polských či maďarských - už oni měli k lidem navrátivším se z exilu vstřícnější vztah.

Exulant, který se loučí na nějakém tom růžovém paloučku, je tedy dosud vítaná rekvizita do Panteonu národního mučednictví, kterému se tak sarkasticky vysmíval Masaryk. Je dokladem, jak to tu máme všichni těžké, jak trpíme. Avšak exulant, který se vrací, anebo který se chce z nového domova podílet na životě ve staré vlasti, vítaný není.

Takový člověk jetotiž pro nás dnes nepříjemnou výzvou, provokací: je jiný než my a my se jiných, nejen cizinců, spíše straníme. Takový člověk nás konfrontuje se světem, který neznáme, a proto se ho obáváme, mluví cizími jazyky, které neumíme, zcestoval půl zeměkoule, má známé bůhvíkde. Může být i zámožný, či snad dokonce bohatý. Bývá klidně sebevědomý, či snad dokonce suverénní. Máme ho přijmout mezi sebe, máme přijmout jeho nabídku ke spolupráci?

Nejdříve mu jaksi preventivně upřeme jeho motivaci k odchodu. Opřeme mu zkrátka jeho Růžový palouček: odešel přece za lepším a nás v tom nechal. Tedy maximálně emigrant, žádný exulant a hotovo. Nebo, aby nebylo pochyb: ekonomický emigrant. Zatímco my jsme tady trpěli, on si tam žil. A ted' se na nás přijel vytahovat.

Ano, někteří jistě odešli jen za lepším, někteří se opravdu přijeli domů vytahovat. Mne však zajímají ti všichni ostatní, kteří nemusí být zrovna velikostí Komenského, ale kteří odešli, aby se mohli vrátit do svobodnějších poměrů, kteří pro to něco dělali, anebo se "jen" něčemu naučili, něco poznali, co by nám ted' mohlo být ku prospěchu, a nebo aby jejich děti mohly vychovávat tak, jak si sami přejí. Tvrdím, že -----13-- takových jsme po listopadu 1989 ztxatili mnoho. Dnes jsou mnozí z nich zklamaní, zatrpklí. Nelze se divit, když jejich upřímná vůle pomoci či spolupracovat byla často s přezíráním odmítána.

Poslední důkaz jsme o tomto našem postoji podali prostřednictvím našich poslanců (zdůrazňuji, že poslanců, nikoli senátorů), kteří těm z nich, ktePí mají naše občanství, nedávno znovu upřeli právo účastnit se voleb do sněmovny - pokud nejsou právě na návštěvě doma. To raději nesmí volit ani naši velvyslanci, než aby mohli volit ti, kteří, jak autoritativně zaznělo z pravé i levé strany. politického spektra, od nás odešli a už nemají s problémy této země nic společného. Styděl jsme se za tato a za podobná slova. Jsme tím přinejmenším evropskou raritou a jsme sami proti sobě. ----V neštastném vztahu ke krajanům ze světa, ve kterém se mísí závist a výčitky, ale na dně kterého je ze všeho nejvíce strach z neznámého, strach ze světa, se bezděčně utvrzujeme v našem provincialismu. Jsem přesvědčen, že právě ten je dnes naším prokletím.

Provincialismus má na svědomí, že se tak často vidíme v křivém zrcadle: bud' jsme mistři světa, premianti, anebo jsme hned zase poslední z posledních, babráci a neumětelové. Přeceňujeme se a hned zase ukazujeme své rány a přeháníme vlastní nezdary. Furiantské holedbání na jedné straně a mindráky na druhé straně téže mince: obojí totiž patří k sobě, jedno podmiňuje druhé. A nejhorší je, že často není nic mezi tím: je to ono dobře nám známé "od zdi ke zdi". A přitom dozajista nejsme ani těmi prvními, ani těmi posledními. Protože však nemáme však dostatečný odstup, zažitou zkušenost s velkým světem, nevidíme proporce, relace, neumíme srovnávat. Nedokážeme se spravedlivě ocenit, neumíme se na sebe podívat ani s vyváženou kritičností, ani s opodstatněnou shovívavostí.

Za to všechno doopravdy asi nemůžeme, vskutku jsme žili desetiletí pod téměř nepropustným poklopem. To je však o důvod víc pro to, abychom naše lidi, kteří byli nebo stále ještě jsou ve světě, přijali. Oni tam byli či dosud jsou také za nás, oni nám mohou svět přiblížit, pomoci nám se v něm orientovat. Potřebujeme se vzájemně: my jsme tu uchovávali domov a někteří připravovali listopadové změny, oni pro ně pracovali venku, a přitom se naučili mnohému, co my neumíme.

Růžový palouček jako symbol nedobrovolných odchodů z vlasti nám nepůsobí rozpaky. Exulanti, ohlížející se do krajiny, kterou opouštějí, nám nedělají potíže. Naší bolesti jsou jejich návraty, setkávání s těmi, kteří poznali kus světa.

Je tu tedy memento neúspěšně se vracejícího svatého Vojtěcha na počátku našich dějin. Je tu velký Komenský, bloudící Evropou, který si možná ušetřil zklamání těch, jež se na krátký čas se do Čech vrátili se sasskými vojsky v roce 1631. Jsme sentimentální na růžovém paloučku, odkud vede jen cesta pryč, jsme ale nevraživí a podezřívaví, závistiví a nepřející, když jde o ty, kteří nezapomínají odkud přišli a hledají způsob soužití s domovem.

Dnes jde o Čechy, Moravany a Slezany žijící v zahraničí, kteří nemají ani jako naši občané právo volit. Jde o naše spoluobčany a bývalé spoluobčany, které jsme jaksi zapomněli óez řady základních politických a sociálních práv na Slovensku, kam oni přece neodcházeli jako do ciziny. Je tu mnoho dalších osudů, mnoho problémů, o kterých bychom měli mluvit nahlas. Tento palouček se k tomu dobře hodí. Obavy či dokonce strach z nového, z neznámého světa, budeme muset překonat. Kdo jiný než naši lidé, kteří odešli ze země a dnes se tak či onak vracejí, nám v tom mohou účinněji pomoci? Přestaňme je vnímat jako hrozbu, jako vetřelce. Přestaňme se na ně horšit jako na zrcadlo, které nás leckdy vskutku neukazuje v lichotivém světle.

Poznejme v nich přece konečně sami sebe. Mohli jsme to přece docela dobře být my, kteří se na tom svém růžovém paloučku loučili s vlastí. S vlastí, kterou bychom přece nechtěli nikdy definitivně ztratit.

S vlastí, která by se přece neměla smiřovat s tím, že ztratí nás.