Růžový palouček 6. 7. 2003

 projev předsedy vlády PhDr. Vladimíra Špidly

Růžový palouček je v tradici naší země spojován s nedobrovolnou emigrací, útlakem a ztrátou národní svobody. Pověst v podání Aloise Jiráska praví, že po bitvě na Bílé hoře čeští bratři z Litomyšlska „tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali ... a pak se loučili, vespolek, s domovem".

V 19. století emigrovali lidé z Evropy nejčastěji do Ameriky či Austrálie z ekonomických důvodů. Celé 20. století bylo poznamenáno emigrací z důvodů politických. V minulém století odcházeli lidé z českých zemí ve třech větších emigračních vlnách: V letech 1938 a 39 odešli političtí odpůrci nacistického režimu, mnozí profesionální vojáci z rozpuštěné' Československé armády a část českých občanů židovského původu. Po komunistickém převratu v roce 1948 opustili zemi političtí představitelé nekomunistických stran a řada lidí, kteří s převratem nesouhlasili a oprávněně se obávali diktatury stalinského typu. Po sovětské okupaci v roce 1968 odešli ti, kdo se pokusili zbavit socialistické diktatury navrátit demokracii a dát jí „lidskou tvář!, jak se tenkrát říkalo. A s nimi řada zklamaných a zrazených lidi.

Ekonomická emigrace odvede lidi podnikavé, kteří věří, že se prosadí kdekoli, budou-li mít rovnou příležitost, lidi, kteří důvěřují vlastním schopnostem. Někteří z nich dosáhnou úspěchu.

Na politické emigraci je nejhorší to, že zemi zbaví zejména jedinců vzdělaných a přemýšlivých, lidí často rozhodnutých, že budou pro svou zemi pracovat zvenčí, s malou nadějí na úspěch, ale s vírou, že jednou se vše v dobré obrátí, pravda zvítězí a i oni se budou moci vrátit. Tato naděje se zřídkakdy naplní. To platilo ve století 17. stejně jako ve století 20.

Jen málokdo si pamatuje, že v závěru pověsti o Růžovém paloučku Jirásek říká: „I stará věštba se týká paloučku, na němž prý bude také svedena bitva, a tak hrozná, že poteče krev ,kolébkami`. A pak sejde se tu sedm králú a ti smluví věčný mír."

Rád bych připomněl, že v roce 1994 se v nedaleké Litomyšli sešlo sedm středoevropských prezidentů. Stalo se tak na podnět prezidenta Václava Havla a s ohledem na místo setkání bych měl chuť poznamenat, že se tak stalo i na podnět Havla dramatika. V prostoru, zmítaném v minulosti národnostními konflikty a vzájemnými dobyvačnými nároky, se sešlo sedm představitelů sedmi zemí - pěti postkomunistických, jednoho vlivného a jednoho potenciálního člena Evropské unie. Sešli se jako diskusní partneři z jednoho specifického historicko- kulturního prostoru, kteří se hlásí ke stejným politickým hodnotám, kteří se hlásí k Evropě a k rovnoprávné koexistenci národů, národností a etnik. Po devíti letech patří všech pět postkomunistických zemí k potenciálním členům Evropské unie.

A já věřím, že to je jediná cesta, která nás může natrvalo vyvést z temnot nacionalistické či náboženské netolerantnosti, jež byla příčinou utrpení mnoha lidských bytostí. Věštba Jiráskovy pověsti se naštěstí nesplnila - krev netekla kolébkami a sedm králů zatím nesmluvilo věčný mír. Ale Evropa se přičiněním nejen sedmi prezidentů spojuje do jednoho velkého regionu, v němž již nebude emigrací, jen odchodů a návratů ze svobodné vůle svobodných jednotlivců.