Růžový palouček 10. 7. 1994

 Projev předsedy Poslanecké sněmovny PhDr Milana Uhde

Vážené dámy, vážení pánové,

 jsem vděčný za pozvání k promluvě na Růžovém paloučku. Jako nejeden Čech a Moravan znám toto místo ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Ale Jirásek ve Starých pověstech českých nemá stejné autorské oči jako například v románu Temno. Jeho hrdina myslivec Machovec má oprávněný pocit nesvobody, osobní ,tíhy a dokonce zrady, když muší zapírat svou evangelickou víru a tvářit se jako pravověrný katolík. S domovem se však nechce rozloučit. Cítí bolestný rozpor na rozdíl od těch, které připomínají Staré pověsti české a kteří prožívají převážně jen smutek z loučení, neboť se rozhodli.

Teprve ohrožen bezprostředně žalářem, dospěl Machovec k rychlému rozhodnutí emigrovat. Získal tím soulad svého nitra se svým konáním. Dosažený soulad však nevypovídá všechno o tomto mravně náročném muži. Přísný, téměř pochmurný Machovec se spolu se svým protichůdcem, pražským podnikatelem a katolíkem Březinou podílí na kruté, až nelidsky bezohledné likvidaci počínajícího milostného vztahu mezi Machovcovou dcerou Helenkou a Březinovým synem Jiřím. Dva mladé lidi, zajaté dobou nesmiřitelného konfliktu mezi dvěma podobami křesťanské víry, potkal nevysvětlitelný zázrak lásky, nenašli však pochopení ani u těch kdo zůstali v zemi, ani u těch , kdo odešli z odporu vůči útlaku. Nejvíce pochopení pro trápení mladé dvojice, nejvíc lidskosti osvědčili v románu lidé, kteří byli v otázce víry spíš indiferentní nebo vlažní.

Připomíná mi to myšlenku moderního spisovatele, že nejhlouběji věřící jsou ti, kdo ani nevědí, že věří Nevědomky naplňují velký obraz obsaženy v Ježíšových slovech na-hoře: Cokoli jste učinili některému z mých bratří nejmenších, mně jste učinili.

Odmítám dělit lidi na mravně rigorózní, kteří nesnesou teror a opouštějí nesvobodný domov, a na konformisty, kteří zůstávají. Stejně však odmítám opačné měřítko, které nám ve škole i jinde vnucovali strohým a účelovým výkladem básně Viktora Dyka Hovoří matka: "Opustíš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš."

Jsem přesvědčen, že Viktor Dyk nesdílel starý český náhled, pocházející z hloubi 19. století a ztělesněný například ve známých hrách Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák a Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Kdo fyzicky odešel za hranice, říká Tyl, ohrožuje sám sebe na těle a na duši. Jediná jistota a klid duše pravého vlastence je setrvání doma.

Dyk je mnohem hlubší. Ví že lze zůstat, a při tom nežít vnitřně se svou zemí a hynout, stejně jako lze odejít, a přitom být i potom spjat se vším, co se nazývá domovem.

Takto po dykovsku odpovídám na otázku, čím je pro mě Růžový palouček. Je místem, kde se loučili ti, kdo si byli vědomi hodnot; s nimiž se duchovní člověk rozloučit nemá a nemůže. "Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta, jen Bibli Kralickou, Labyrint světa," zpívaly o tom dávné verše. Kdo si bral tyto knihy, bral si v nich pevnou kotvu, která ho i na mořské pláni spojovala s pevninou.

Jistě mi odpustíte, že se v těchto souvislostech nepustím do praktických politických úvah, jako například zda krajané v cizině mají mít právo volit nebo zda mají dostat nazpět majetek, i když se nehodlají vrátit a žít ve své původní domovině.

Přišel jsem se poklonit všem, které po desetiletí a staletí našich dějin vázala zmíněná kotva, nesli si ji v srdci, a kdykoli se napínala pod nápory nesvobody a zadírala se hlouběji; statečně nesli svou bolest, krváceli z vnějších i vnitřních ran a častokrát se nedočkali díků ani vzpomínky.

Poděkujme jim a ve znamení jejich věrnosti zkoumejme sami sebe.